Rybářská detektivka III. časť

Ozvěna výstřelu se nesla labským údolím a mě pořád zněl v uších bzučivý zvuk letící kulky. Ta mne minula jen o několik centimetru. Nevěděl jsem, co mám dělat. Intenzivní pocit strachu a nezvladatelná úzkost mne naprosto ochromili. Instinktivně jsem se schoulil na podlážku bivaku a čekal jsem další výstřely. Jen pomalu se mi vracela schopnost alespoň trochu logicky uvažovat. V bivaku nebylo nic, co by mne mohlo ochránit. Podle směru letu kulky jsem mohl usoudit, že ten, kdo po mne vystřelil, stál nahoře na náspu. I když bylo šero, byl jsem díky rozsvícené lucerně poměrně snadným cílem.
Vteřiny se doslova vlekly a čas pro mne ztratil konkrétní podobu. Po zádech mi stékal studený pot a třásly se mi ruce. Nahoře na náspu stál někdo, kdo mne chtěl zabít. Pokud se ani nepohnu, tak možná střelec uvěří , že se strefil a třeba odejde. Třeba. Ale co když objeví stezku, po které, chodí rybáři k vodě, nebo o ní již ví? Co když se přijde osobně přesvědčit, zda se neminul? Pochyboval jsem o tom, že by se provinile usmál a omluvil se. Spíš by do mne vystřílel celý zásobník. O to jsem určitě nestál.
Pomalu jsem se zvedl a snažil se nezpůsobit žádný hluk. Do kapsy jsem postupně nasoukal mobilní telefon, baterku a klíce od auta. Neustále jsem naslouchal zvukům ve svém okolí. Žádné praskání větviček, žádné kroky, jen mírné šumění letního vánku. Zhluboka jsem se nadechl, pak jsem vyskočil z bivaku a utíkal k nedalekému křoví. Doslova po hlavě jsem skočil do hustého porostu. Bylo to všechno zmatené, bez logiky a do skrýše mne hnali obyčejné lidské pudy, strach a hrůza.
Žádné kroky, žádné výstřely. Nic se nedělo. Břeh pomalu pohltila tma. Seděl jsem v bezinkovém křoví schovaný za kmenem staré vrby. Přemýšlel jsem o tom, kdo po mě mohl vystřelit. Ten někdo k tomu musel mít dost pádný důvod a ten jsem mu nejspíš poskytl já. Někdo mne musel natolik nenávidět, že byl schopen nabít pistoli, namířit na mne a stisknout spoušť. Někdo, ale kdo? Některá jména se přímo nabízela. Michal, Eva, Adam? To je přeci blbost. Neměli mne asi příliš v lásce, ale že by někdo z nich sáhl po zbrani ? Adam sice byl dost impulsivní, vlastnil poměrně zánovní šestiranný kolt a věděl, kam jezdím na ryby, ale že by po mne vystřelil ? Eva ? Seznámili jsme se na jednom večírku a po půl roce se vzali. Eva si poměrně rychle zvykla na vyšší životní úroveň a po nějakém čase ji některé věci, dříve pro ni nedostupné, připadali naprosto samozřejmé. Obklopovala se hezkými předměty a rozhodně se jich nehodlala jen tak rychle vzdát. Její otec, voják z povolání, vlastnil osobní zbraň. Ach jo. Michal? Špatně jsem ho odhadl. V mnoha směrech. Nezachoval se mne férově a já měl přinejmenším právo na odvetu. Jenomže Michal mohl uvažovat podobně. Když za poměrně dramatických okolností opouštěl moji dílnu, byl rudý vzteky. Netušil jsem, zda má jeho otec krom loveckých zbraní ve svém arzenálu i pistoli.
Vítr se úplně utišil. Napínal jsem oči i uši, ale nic se nepohlo. Podíval jsem se na hodinky. Od výstřelu uplynulo teprve patnáct minut. Čas se vlekl. Napadlo mne zavolat na policii. Tím by se ale nic nevyřešilo. Přijeli by, sepsali protokol, rozhlédli by se po okolí a odjeli. Mysleli by si, že jsem blázen nebo paranoik. Můj signalizátor záběru začal pomalu pípat. Byl jsem tak soustředěný na to, co se děje v mém okolí, že jsem se málem vyděsil k smrti. Podle charakteru záběru bylo zřejmé, že mé boilí zachutnalo výjimečně cejnovi. Tak to mi ještě chybělo. K prutům jsem se jít neodvážil. Jednotlivá pípnutí se nesla nočním tichem asi dost daleko.
Musel jsem tuto situaci nějak vyřešit. Vytočil jsem číslo pevné linky v Adamove bytě. Toužebně jsem si přál, aby zvedl sluchátko. Adam bydlel na konci města a vzdálenost mezi břehem, na kterém jsem se klepal strachy a jeho bytem, byla čtyřicet kilometru, tedy minimálně půl hodina jízdy autem. Pokud by Adam zvedl telefon, znamenalo by to, že je doma a že po mne těžko mohl před patnácti minutami vystřelit. Telefon nikdo nezvedal. Zavolal jsem k rodičům mé již bývalé ženy. Sluchátko zvedl její otec, statný, vlídný padesátník. Zpočátku jsem si příliš nerozuměli a cestu jeden k druhému jsem hledali velice obtížně. O to cennější bylo pozdější pouto přátelství, které mezi námi vzniklo a které možná přežije i krach mého manželství. „Ahoj Petře. Eva tu není. Byla tady asi před hodinkou. Povídali si se ženou, zatím co já jsem natíral plot. Pak si vzala nějaké věci ve svém pokoji a odešla. Víš Petře, Eva je má dcera, ale zachovala se jako husa. Přijď k nám, kdykoli budeš chtít. Rádi tě se ženou uvidíme,“ řekl můj bývalý tchán. Zase nic. Zbyly jen domněnky.
Hlásič občas zapípal jakoby naznačoval, že se cejnovi na háčku moc nelíbí. Bylo mi to líto, ale svůj úkryt v křoví jsem rozhodně nehodlal opustit. Tedy alespoň dokud bude tma. Chtěl jsem zavolat Michalovým rodičům. Náhle jsem uslyšel zapraskání zlomené větvičky a blížící se lidské kroky. Zbystřil jsem pozornost. Ve tmě jsem zahlédl mužskou postavu, která se ke mne blížila po vyšlapané cestě. Znovu mne polil studený pot. V té tmě jsem viděl pouze obrysy a usoudil jsem, že příchozí je muž. To ale samozřejmě nic neznamenalo. Muž se zastavil před mým bivakem a nahlédl do něj. Pak se otočil a šel pomalu směrem ke mně. Snažil jsem se ani nepohnout a cítil jsem, jak mi buší srdce. Měl jsem strach. Postava se zastavila asi deset metru ode mne. Muž vyndal z kapsy čelovou svítilnu, nasadil si ji na hlavu a rozsvítil. Kužel světla osvítil můj stojan s pruty a částečně i mužův obličej. Neznal jsem ho. Nikdy jsem ho neviděl. Zvažoval jsem, zda mám vylézt z křoví. Byl jsem však natolik vyděšený předchozími událostmi, že jsem zůstal sedět schovaný za vrbou. Náhle jsem si všiml, že má muž na bunde odznak rybářské stráže. Pocítil jsem úlevu a částečné uvolnění. Muž se několikrát rozhlédl kolem sebe a pak zavolal: „Haló, je tady sakra někdo?“
Vylezl jsem opatrně ze křoví a pozdravil. „Člověče, kde ste? Tady vám to pípá jak na áru a vy ste zalezlej v křoví,“ řekl nervózně porybný. „Ale mám nějaké střevní potíže. Asi to budu muset sbalit a jet domu,“ vysvětlil jsem svůj pobyt v bezinkách. Nic rozumnějšího mne nenapadlo. „Koukám, koukám, ste zelenej jak sedma,“ řekl porybný a přihlížel, jak zdolávám domnělého cejna. Nebyl to cejn, ale sumeček americký. „Ty mrchy žerou už i boilí ? No to sem ešte neviděl,“ divil se porybný. „Heleďte, vy ste celej spocenej. Vám je asi fakt blbě, co? Já vám to pomůžu zabalit a vodnosíme ty věci k vašemu autu. Ten červenej Renault je váš, ne ?“ nabídl se muž.
Byl jsem mu v tu chvíli nesmírně vděčný. S jeho pomocí jsem měl za pul hodiny všechno naloženo v autě, poděkoval jsem za ochotu a odjel domu. Během cesty jsem musel dvakrát zastavit. Rozbolela mne hlava, měl jsem občas mžitky před očima a nedokázal jsem se soustředit na řízení vozu. Doma mě čekalo další překvapení. Nechal jsem všechny rybářské věci v aute, zamkl vrata garáže a šel jsem po vydlážděném chodníku směrem ke dveřím svého domu. Neustále jsem se rozhlížel po svém okolí. Strach z kousku olova mne ještě neopustil. Procházel jsem okolo malého skleníku, ve kterém můj dědeček pěstoval kaktusy. Naučil mne, jak se o ne starat a mne ty chlupaté rostliny později přirostli k srdci. Jedna velká, skleněná tabule byla rozbitá a na kovovém rámu zůstalo jen několik střepů. Vešel jsem opatrně do skleníku a rozsvítil světlo. V místech, kde byly dříve vyrovnány jednotlivé druhy kaktusu, byla učiněna spoušť. Mezi úlomky skla a zbytky zničených květináčů byla stará záchodová mísa, kterou někdo hodil z venku do skleníku. Na plastovém víku mísy bylo fixem napsáno: Pro hajzla hajzl. Někdo dost hmatatelně vyjádřil své pocity. Nebylo těžké uhodnout, kdo. Michal mi ta slova doslova vyštěkl do obličeje ve chvíli, kdy jsem mu oznámil, že ho propouštím. Jeho otec má navíc instalatérskou firmu.
Dostal jsem vztek. Tohle bylo už příliš. Začal jsem uvažovat. Na ryby jsem odjel po šestnácté hodině. Kulka prolétla mým bivakem deset minut po jednadvacáté hodině. Domu jsem dorazil těsně před jedenáctou večerní. Michal bydlel dvacet kilometru ode mne v domku u svých rodičů a jeho otec měl instalatérskou firmu na opačném konci města. Naplánovat a zrealizovat takovou akci zabralo Michalovi minimálně dvě hodiny . Pochyboval jsem o tom, že by pak ještě měl chuť zajet k Labi zastřílet si na svého bývalého šéfa. Stihnout to ale mohl.
Z úvah mne vyrušil hlas pana Všetecky. Šedesátiletý důchodce bydlel v sousedním domku a měl dokonalý přehled o tom, co se v ulici děje. Dělal prostě čest svému příjmení. Když jsem měl čas a chuť mu naslouchat, vedl se mnou dalekosáhlé rybářské spory o tom, jaká nástraha je na tu či onu rybu nejúčinnější. „Haló, sousede, co ste v tom vašem skleníku vyváděl ? Já tam vocaď přes ty větve moc nevidím, ale slyšel sem ránu a řinkot skla. To ste se zase učil nahazovat?“, halekal na mne pan Všetecka. Snažil se být vtipný. To je fajn, že ještě nespí – řekl jsem si v duchu a odpověděl jsem: „Já jsem nebyl doma, pane Všetecka a někdo mi rozbil skleník. V kolik hodin jste slyšel tu ránu?“ „No čoveče tak kolem devátý. Už se stmívalo. No a hned potom vocaď vodjíždělo nějaký červený auto. To samý, jak má tvůj táta,“ vysvětlovat můj soused.
Favorit. Červený. Michal! Pro svojí pomstu zvolil styl, který mu byl vlastní. Rozhodně však nestál na náspu a nestřílel po mě. Vytočil jsem číslo místního oddělení policie a celou věc nahlásil. Je to jejich parketa, tak ať se za mé daně trochu snaží. Vysvětlil jsem znovu k čemu došlo a nechal je dělat jejich práci. O střelbě na břehu jsem pomlčel. Michal nestřílel. Ale kdo tedy? Adam? Eva? Nebo někdo úplně jiný?

P.S. V ďalšej, poslednej časti sa konečne dozvieme, kto je vrah. Bude to záhradník? Alebo komorník? Alebo polovník, čo si nášho hrdinu pomýlil s divočákom? No uvidíme…

Pozri aj: Rybářská detektivka – I. časť
Pozri aj: Rybářská detektivka – II. časť
Pozri aj: Rybářská detektivka – záverečná časť