Rybářská detektivka II. časť

Před půl rokem jsem přijal do svého autoservisu mladíka s poněkud zvláštní pověstí. Poznal jsem ho na rybách. Sedel u svých prutu a nudil se. Dozvěděl jsem se, že je bez práce, neboť ho jeho předchozí zaměstnavatel vyhodil. Prý pro nějakou malichernost.
Nakonec jsem zjistil, že znám i jeho otce, který je, stejně jako ten můj, vášnivý myslivec. „Víš, můj kluk není tak špatnej a jako mechanik je fakt dobrej. Měl trochu smůlu, ale když ho zaměstnáš, bude ti vděčnej. No a já taky. Makat fakt umí,“ přimlouval se jeho otec. Zavolal jsem ještě jeho bývalému zaměstnavateli, kterého jsem od vidění znal. „Jó na práci je docela dobrej, to jo. Chování má sice trochu divný a poslouchá furt tu šílenou muziku, ale třeba na motory má cit. Jenže holt mu občas něco zaleze za nehty a takový lidi, co kradou, já nemám rád.“
Potřeboval jsem tehdy rychle jednoho mechanika a tak jsem to risknul. Tři měsíce bylo vše v naprostém pořádku a já jsem začínal věřit, že se Michal změnil. Byli jsme spolu i jednou na rybách. Michalovi se podařilo chytit dvanáctikilového kapra. Když ho navedl do podběráku, začal se radovat, smát a poskakovat na břehu jako malý kluk. Svým projevem mi trochu připomínal Adama. Pak se otočil ke mně a zahalekal: „Hele ,šéfe, vyfoťte mě s tím kaprem. Až uvidí můj fotr tohle hovado, tak se z toho zesere.“ Měl poněkud zvláštní slovník.
Pak mi zmizeli ze skladu servisu dvě poloosy. Nikdo je nenamontoval, účetnictvím neprošly. Prostě zmizely. Mí tři mechanici včetně Michala kroutili hlavou, o ničem prý neví. Sedm tisícovek v háji, což nebylo zrovna příjemné. Začal jsem být ve střehu a dával jsem si na Michala pozor. Když mne dva zákazníci upozornili na to, že se jim z auta ztratili magnetofonové kazety, začal jsem být už hodně nesvůj, obzvlášť, když jsem jednu z nich asi po týdnu spatřil v Michalově Favoritu.
Klekl jsem si na zem a prohlížel jsem si spodní část jeho vozu. Dvě nové poloosy byly k nepřehlédnutí. To už nemohla být náhoda. Musím se přiznat, že jsem oceňoval Michalovu zručnost na dílně, ale pro jeho kleptomanii jsem pochopení neměl.
Zaparkoval jsem svůj vůz vedle aut svých zaměstnanců a zavolal na Michala: „Pojď sem na chvíli, potřebuju s tebou mluvit.“ Michal si utřel ruce do montérek a zeptal se: „Co se děje ,šéfe?“ „Můžeš odemknout toho tvého favorita? Rád bych se na něco podíval,“ řekl jsem naprosto neutrálním tónem. Michal netušil, že se blíží pohroma. Odemkl své auto a zvědavě přihlížel, co se bude dít. Otevřel jsem dvířka odkládací přihrádky a první, co jsem spatřil , byl obal magnetofonové kazety s velkým nápisem – KABÁT. „Ty posloucháš Kabáty? To jsem nevěděl. “ řekl jsem a podíval se Michalovi do očí. „Jo, včera jsem si tu kazetu koupil,“ řekl Michal a uhnul pohledem. „Tak to jí ještě nemáš podepsanou od členu kapely, že ne,“ řekl jsem s úsměvem a nespustil z Michala oči. „Jasně že ne, dyk jí mám teprv od včerejška. Jak bych to asi stihnul, nevíte?“ odpověděl mírně zastřeným hlasem Michal.
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Michal nejprve zapíral, pak se vymlouval, že si všechno jen půjčil a že by to určitě vrátil a nakonec prohlásil, že by to nedělal, kdybych mu lépe platil. „Tak já nakonec můžu za to, že kradeš, jo ? Je mi líto, ale u mne jsi skončil. Sbal si své věci a zítra už nechoď. O zloděje tady nestojím,“ sdělil jsem Michalovi své rozhodnutí. „No jasně, vám prachatejm sviním je úplně jedno, koho vyrazíte na ulici, co. Však počkej, já ti to ešte vosolím. To budeš koukat. Hajzle!!!“ Poslední slovo mi Michal doslova vyštěkl do obličeje, skočil do auta a za jekotu prokluzujících pneumatik odjel.
Bylo mi nanic. Dva rozchody v jeden den, to bylo opravdu příliš. Naštěstí byl pátek a já jsem věděl, že chci z tohohle kolotoče vypadnout. Chtěl jsem být sám. Předal jsem zákazníkům jejich auta, inženýru Horovi jeho kazetu, popřál zbylým zaměstnancům hezký víkend a zamkl dílnu. Naložil jsem do auta všechny věci, které potřebuji k chytání kaprů a k pohodlnému pobytu na břehu a odjel k řece. Malebná labská zátoka mne jako vždy přivítala svým majestátným klidem. Klidem, po kterém jsem tolik toužil. Postavil jsem bivak, nakrmil a nahodil pruty. Dojmy a pocity z právě prožitého dne na mne doléhaly víc, než jsem si přál. Z rozjímání mne vyrušil vyzvánějící telefon. „Ahoj Petře. Chtěla jsem ti poděkovat, že jsi to u soudu zbytečně nekomplikoval. Doufám, že stejně hladce proběhne i naše majetkové vyrovnání,“ zněl ze sluchátka strohý hlas mé bývalé ženy.
Nemohl jsem věřit svým uším. Menší, jednopatrovou vilu jsem před šesti roky zdědil po svých prarodičích. Moje dílna začínala tehdy pomalu prosperovat a v průběhu našeho manželství jsme nemuseli do ničeho významného investovat. Nepočítám–li samozřejmě novou Felicii mé ženy nebo mé kaprařské vybavení. „Asi jsem tě špatně pochopil Evo, ale jaké vyrovnání máš na mysli ?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Ale miláčku, byli jsme přeci manželé, a tak bychom si měli všechno spravedlivě rozdělit. Náš barák, naši dílnu, auta a tak. To je snad jasný, ne?“ vysvětlila jízlivým hlasem Eva.
„Evo, víš přece dobře, že všechen majetek jsem měl ještě před svatbou a na něj nárok nemáš. Auto si klidně nech, ale s ničím jiným nepočítej. Konec konců jsi to ty, kdo se rozhodl odejít,“ řekl jsem pokud možno klidně a bez změny intonace. Klidný jsem však nebyl. „Jo tak ty mi jako nic nedáš ? No to se teprve uvidí. Mám právo na rovnou polovinu ze všeho, to si pamatuj!“ řekla Eva důrazně a zavěsila.
Život se mi během několika dní obrátil na ruby. Byl jsem natolik ponořený do svých myšlenek, že mi trvalo několik vteřin, než jsem si uvědomil, že ten zvláštní zvuk, který sem vlastně nepatří, vydává můj hlásič. Kapr byl po chvíli na břehu. Vážil třináct kilogramu a byl v ten den jediný, kdo měl snahu mne potěšit. Pustil jsem ho zpět do vody a znovu nahodil. Pomalu se začalo stmívat. Byl jsem na břehu sám, což mi vyhovovalo. Vpravo ode mne bylo husté neprostupné křoví, vlevo úzká pěšinka směrující podél břehu. Za mnou byl strmý násep vysoký asi patnáct metru, na jehož vrcholu byla stezka pro cyklisty a zde jsem měl také zaparkované auto. Byl jsem tedy dostatečně ukrytý před okolním světem. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Sedl jsem si v bivaku na lehátko, rozsvítil lucernu a chtěl jsem si přečíst rybářské časopisy, které jsem měl už tři dny ve schránce. Výstřel mne doslova šokoval. Kulka prolétla zadní stěnou bivaku, kde zanechala malý otvor, roztříštila lucernu, narazila na mohutný balvan ležící na břehu, od něho se odrazila a skončila kdesi pod hladinou řeky.

Pozri aj: Rybářská detektivka I. časť
Pozri aj: Rybářská detektivka III. časť
Pozri aj: Rybářská detektivka – záverečná časť