Rybářská detektivka – záverečná časť

Ležel jsem, oči upřené ke stropu a nemohl jsem usnout. V šest ráno jsem se osprchoval, uvařil si kávu a posnídal jogurt s vločkami. Uvažoval jsem o tom, jak co nejrychleji opravit poškozený skleník.
Domovní zvonek zazvonil jednou dlouze a jednou krátce. Na nějakou návštěvu bylo poměrně brzo. Byl jsem ve střehu a tak jsem vyšel do prvního patra a z balkónu se podíval, kdo že mne to vyrušil od snídaně. U dveří stál Michalův otec ještě s jedním člověkem. No nazdar. To bude asi pěkná scéna – řekl jsem si v duchu a šel otevřít.
Zmýlil jsem se. Michalův otec, slušný a pracovitý člověk, se podíval nejdřív na mne, pak na špičky svých bot, ve tváři měl rumenec studu. Bylo mu trapně. „Víš Petře, cítím se hrozně. Ten skleník samozřejmě tady s kolegou opravíme a co se rozbilo, to ti zaplatím. A ty poloosy taky. Michal je pitomec a já jsem si to s ním už vyřídil. Jen jsem tě chtěl požádat, jestli bys nemohl vzít zpět to trestní oznámení. No, víš…, byl bych ti fakt vděčnej.“
Policie případ zpracuje, předá ho soudu a ten rozhodne o trestu. Vzniklé křivdy však nespraví. Každý člověk by měl dostat šanci. Vždycky mi byla bližší víra v lidskou šlechetnost než touha po pomstě. Slíbil jsem, že tedy oznámení stáhnu zpět v případě, že skleník dostane svou původní podobu.
Chtěl jsem jít na ryby. Venku bylo nádherné teplé počasí a mě to táhlo k vodě. Strach z kulky byl však silnější a já jsem se raději vyhýbal prázdným ulicím, temným zákoutím či labským břehům. Pořád jsem nevěděl, kdo po mě vystřelil a proč. Zásoby potravin v mé ledničce i ve spíži se značně ztenčily. Sedl jsem tedy do auta a zajel na parkoviště nedalekého supermarketu. Vystoupil jsem z vozu, z proskleného boxu jsem vyzvedl poslední volný nákupní vozík a zamířil ke vchodu. Míjel jsem řadu zaparkovaných aut a koutkem oka jsem zahlédl Adamův vůz. Zvenku byl dokonale umytý ,ale uvnitř se povalovalo spousta odložených předmětů. Rybářský bunda, malý podběrák a starý, teleskopický prut. Adam byl pořádný jen navenek.
Stál jsem čelem k zádi Adamova kombiku a pohled mi utkvěl na malou krabičku, která ležela na dne zavazadlového prostoru. Na ní byl nápis FIOCHI. FIOCHI je název italské firmy, vyrábějící náboje do krátkých střelných zbraní.
Stál jsem tam jako opařený. V uších mi znovu zněl ten bzučivý zvuk letící kulky. Bylo mi na nic. Nechal jsem nákupní vozík stát na parkovišti u Adamova auta, sedl jsem do svého vozu a odjel k nejbližší samoobsluze, kde jsem, k nemalé radosti majitelky obchodu, nakoupil zásobu potravin minimálně na jeden měsíc. Jíst se musí, i když chtějí člověka zastřelit. Odnosil jsem nákup ve dvou přepravkách do svého domu. Skleník dostal opět svou původní podobu a u jeho vchodu stál Michal. Pohled upřený do země a naslouchal slovům svého otce. Když mne viděl přicházet, zrudnul a pak z něho vypadlo něco jako pokání: „Heleďte šéfe, sem idiot, já vim. I když se teď stokrát omluvim, tak je to stejně k hovnu. Posral sem to, to vim. A to s tim hajzlem … , no já byl strašně nasranej, a…, no…, prostě nemoch sem si pomoct. Jestli chcete, já to všechno vodpracuju. A grátis. Fakt. Promiňte, šéfe, hodil ste mi lano a já si toho nevážil. Fakt, moc se omlouvám, já…, já…,“ měl slzy na krajíčku.
Bylo to zvláštní. Nejprve jsem uvažoval o Michalovi jako o možném střelci. Pravda, vystřelil si ze mne poněkud zvláštním způsobem a jeho projektil měl podobu záchodové mísy , ale teď to vypadalo, že všeho upřímně lituje. Nevystřelil po mě, jako mechanik byl opravdu šikovný a byl to rybář. Snažil jsem se v každém člověku objevit jeho lepší stránky. Byl jsem nepoučitelný. „Je to všechno příliš čerstvé Michale. Rozmyslím si to a pak ti dám vědět,“ řekl jsem mu a odnesl nákup do svého domu.
V pondělí jsem si šel koupit zbraň. Prodavač mi nabídl několik modelu, já si vypral ten který mi doporučil, a se stovkou nábojů v krabici jsem opustil jeho obchod. On byl spokojený, já nikoliv. To, že mám zbraň mi na klidu nepřidalo. Kdysi jsem sice občas zašel se svým otce na střelnici, ale moje výsledky nebyly nijak oslnivé a navíc to bylo dávno. Musel jsem se naučit střílet. V úterý jsem zajel do střeleckého klubu. Majitel se mi hodinu ochotně věnoval a na závěr prohlásil, že mi to docela jde, i když to asi říkal každému. Byl jsem skeptik. Pak mi nabídl členství ve svém klubu a přidal seznam stálých členů. Asi uprostřed seznamu jsem objevil Adamovo jméno. Zhluboka jsem se nadechl, vyplnil přihlášku, zaplatil poplatek a odjel domu.
Uvažoval jsem o Adamovi. Pokud po mne vystřelil on, tak už jistě ví, že se minul. Pokusí se to znovu ? Musí přeci předpokládat, že o něm uvažuji jako o potencionálním střelci. Pokud nestřílel on, tak kdo tedy? Evu jsem od rozvodu neviděl. Byla by schopna odjistit otcovu pistoli, namířit na mne a stisknout spoušť? Co by tím získala? A co když po mě vystřelil někdo úplně jiný z důvodu, který zatím neznám? Víc než výstřel sám mne znepokojovala myšlenka, že má někdo hodně silný důvod mne zabít. Pořád jsem nevěděl kdo a proč.
V pátek mne navštívil v dílně uniformovaný policista. Byl to ten samý nadstrážmistr, kterému jsem minulou sobotu vysvětloval, že to s tím skleníkem byla nešťastná náhoda a že chci své oznámení vzít zpět. Mému vysvětlení, že šlo o žert, sice nevěřil, nicméně mi vyhověl. „Dobrý den pane Novotný. Tak co dělá skleník?“, neodpustil si policista.“ Ten červený Renault je váš, že jo ? A stál jste s ním minulý pátek u Labe pod lomem na tý cyklistický stezce, že jo? Řekl úředně policista a sundal si čepici. Při vzpomínce na páteční večer se mi poněkud zvýšil srdeční tep. Snažil jsem se nadát nic najevo a připustil, že policistovi informace jsou přesné. Jak jinak. „Tak tady máte předvolání na Okresní úřad vyšetřování. Kapitán Lorenc by s vámi rád mluvil“, řekl nadstrážmistr a předal mi obálku s doručenkou.
Úřad vyšetřování sídlil v nově rekonstruované budově. Sedl jsem si v malé místnosti na židli a čekal, až si pro mne kapitán Lorenc přijde. Opět jsem se ponořil do svých úvah. Kdo a proč ? „Tak co dělají ryby?“ ozvalo se vedle mne. Do místnosti vstoupila mladá žena a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kam ji zařadit. Pak se mi v hlavě vynořil obraz soudní síně a věta: „Manželství Evy a Petra Novotných se rozvádí…“ Paní předsedkyně. Bez taláru vypadala ještě přitažlivěji. „Na ryby teď nemám nějak náladu. A co přivádí vás do těchto končin,“ zeptal jsem se. „Pracuje tady můj bývalý manžel a já se s ním potřebuji jen na něčem dohodnout,“ vysvětlila paní předsedkyně. „A co vy tady ? Snad jste něco neprovedl?“ zeptala se s úsměvem. „To právě nevím. Byl jsem v pátek na rybách a nechal jsem auto stát na cyklistické stezce. Čeká mne za to asi trest smrti.“
Bylo to trochu cynické, ale ne daleko od pravdy. Kapitán Lorenc byl nápadně vysoký asi čtyřicetiletý muž s modrýma očima a kamennou tváří. Vyzval mne, abych se posadil a pak mi položil stejné otázky, jako nadstrážmistr. Souhlasně jsem přikývl a čekal, co bude dál. Kapitán se trochu usmál a pak řekl: „Celkem o nic nejde, pane Novotný. Zadrželi jsme dva mladíky, kteří někde našli starou armádní pistoli, se kterou pak stříleli minulý pátek na břehu řeky po zajících. Člen rybářské stráže ň, pan Jirák, nám sdělil, že vás na tom místě viděl a že vám pomáhal balit rybářské věci. Prý vám nebylo nějak dobře….? Tak se vás chci zeptat, jestli jste náhodou něco neslyšel, nebo jestli vám ti kluci také něco neprovedli?”“
Pocítil jsem nepopsatelnou úlevu. Úzkost a napětí minulého týdne ze mne vyprchaly během několika vteřin. Nikdo mne nechce zabít. Byla to náhoda. Sice blbá, ale náhoda. Adam už nebude nikdy mým přítelem, Eva už nebude mojí ženou, ale nikdo z nich není potenciální vrah a já nejsem potenciální oběť. Odpověděl jsem, že se mi na břehu nic nestalo, nikdo mi nic neudělal a nic jsem neslyšel. Kapitán si mne pozorně prohlížel. Příliš mi nevěřil. Já jsem nicméně trval na svém, podepsal jsem protokol a odešel.
Na chodbě jsem potkal znovu paní předsedkyni. „Teda, vy jste nějak ožil. Copak se stalo ?“ zjišťovala příčinu změny mého životního postoje. Usmál jsem se na ní a řekl: „Trest byl zrušen, ryby začali brát, svět je báječný. Mohu vás pozvat někam na oběd?“ „Na obědě jsem už byla. Ale kdyby jste jel odpoledne někam na ryby a chtěl mne vzít s sebou, jela bych ráda.“
Večer jsme byli společně s Kateřinou poprvé u vody. Snažil jsem se ze všech sil, ale tehdy jsem nechytil ani šupinu. V živote všechno nekončí jako v pohádkách.

Pozri aj: Rybářská detektivka – I. časť
Pozri aj: Rybářská detektivka – II. časť
Pozri aj: Rybářská detektivka III. časť