Zmrzlý dravci na Lipně

Tahleta akcička byla naplánována dostatečně dopředu, ačkoliv jsem se již poučil, že plánovat v rybařině se zpravidla zcela míjí svým účinkem. Každým rokem v listopadu jezdím vláčet na Lipenskou přehradu ve snaze polapit nějakého toto candáta, okouna nebo duháče, a ani letošek nebyl výjimkou. Jen mí parťáci byli noví – 3 kamarádi z finské rybačky (Jirda, Pištus a Milan) + 2 kapraři ze západu Čech (Tomáš a Pepík), celkem tedy 6 lidí. Původní plánovaný počet byl 10 rybářů, ale nemoci, pracovní záležitosti a nebo i soukromé problémy tento počet zredukovaly.

Zima nevadí, vítr ano
Vše bezvadně klapalo – ubytování bylo zajištěno v útulném pokoji nad ještě útulnější hospůdkou, lodě s elektromotorem připraveny k vyplutí a dle posledních zpráv i ryby celkem obstojně braly. Jediné co se však nedalo naplánovat bylo počasí… A kdo jen trochu zná Lipno, tak ví, o čem mluvím. Čím více se blížil termín této akce, tím více se měnila předpověď směrem k horšímu. Dva dny před odjezdem bylo ještě příjemných 19°C, v den odjezdu, tedy v pátek odpoledne, ještě kolem 12°C, kolem 21 hodiny, kdy jsme dorazili na místo, tak byl už jen 1°C a úplně jasno. Zima nevadí, vítr ano – měl foukat jen mírný severozápadní. Nefoukal, funěl a mírný skutečně nebyl. Když jsme v sobotu v 7 hodin ráno (3°C) vyrazili na vodu, tak to už dost foukalo, ale to byla ještě sranda proti tomu, co následovalo. Ale hezky po pořádku.
Takže složení posádek bylo následující: Jirda + Dan, Tomáš a Pepík a Milan se mnou. Nálada byla bojovná, nezbývalo nic jiného než spustit čluny na vodu, nadráždit motory a hurá na ty potvory zubatý! Vše se zdařilo, a tak jsme se už za malou chvíli prokousávali vlnami k osvědčeným lovištím. A nezačalo to vůbec špatně, za malou chvíli se mi podařilo ulovit malého candáta a o chvíli později se totéž podařilo i Milanovi. V tu dobu se už dělaly pěkné vlny, ale kdo by to byl vnímal, když braly ryby. Za další půlhodinku chytil Milan krásného okouna, a tak nálada byla, navzdory chladnému počasí, doslova vynikající. Vítr však sílil a baterie motoru naopak slábla, loďka se stávala stále méně ovladatelnou, a navíc nám začaly dokonce zamrzat očka prutů. Z oblohy se, čas od času, sypaly krupičky zmrzlého sněhu. Brrr, kosa!

Vítr, mlha a sníh...

Šťáva došla
Po třech hodinách jsme se rozhodli projít se po pevné zemi. Vylodili jsme se na ostrově, u něhož se mi podařilo polapit okouna, popili trochu horkého čaje se slivovicí a dál zkoušeli štěstí prohazováním woblerů kolem ostrova. Milan si už na lodi stěžoval na to, že je mu zima na nohy a teprve na břehu zjistil příčinu – podrážka boty byla odlepená a zespodu se do nich dostala voda. To byl důvod proč jsme se rozhodli jet zpátky do loděnice, krom toho jsme měli v plánu vyměnit i baterii za čerstvější. Tak jsme vyrazili, motor nebylo třeba téměř používat, protože nás unášeli teď už značně vysoké vlny. Zrada! Milanův wobler uvízl v nějakém potopeném pařezu, takže nezbylo nic jiného než nahodit motor a jet zachránit Rapalu… Přes značné úsilí se to nakonec podařilo, ale bylo nutné, kromě motoru, použít i lidskou sílu. Baterie zkrátka už neměla dostatek síly na to, aby překonala vlny. A bylo po ptákách, šťáva došla.
Wobler je zachráněn, ale při vyprošťovacím manévru se mi daří drcnout do vesla a vyhodit ho ze člunu. K…a!!! Milan se ještě snaží “ulovit” vzdalující se veslo na prut, ale nedaří se. Co teď? Sláva moderní technice! Mám u sebe mobil a kluci na ostatních lodích také. Nejprve volám Pištusovi, ten to ale nebere. Zkouším tedy Tomáše. Telefon párkrát zazvoní a Tom jej kupodivu zvedá. Vysvětluji mu situaci – jsme uprostřed rozbouřeného Lipna bez motoru a bez vesel. Dává se do smíchu, ale slibuje, že nám hned jedou na pomoc. Super! Pár vteřin na to mi volá Pištus, popisuji mu náš problém a i to, že pomoc je již na cestě. O.K.. Začínám být nervózní z toho, že člun s Tomášem a Pepíkem se, místo aby se přibližoval, spíše vzdaluje. Volám tedy Tomášovi, abych zjistil, co se děje. Dostává se mi odpovědi: „Právě jsme chytili pěknýho okouna a druhej prut je ukotvenej někde v pařezech.“ Jsem naštvanej a trochu ve mně bouchly i saze, důrazným hlasem říkám: „Na okouna se v.…r, potřebujeme vaši pomoc, a to hned!“ Tom: „Jasně hned jedem.“ No, hodně dlouho nejeli. Když jsem je žádal o pomoc, byli jsme asi 1,5 – 2 km od loděnice, když nás konečně dohnali, tak nám ke břehu zbývalo ne víc než 50 m. Tak teda dík za takovou pomoc.
Počáteční zoufalství se během cesty změnilo spíš v humorné a ironické poznámky. Říkám Milanovi: „Ty vole, tak mě tak napadá, že náš život nemá větší cenu než dvě stovky – podívej, radši nás nechají utopit jako koťata, než aby upálili woblera za dvě kila, to je drsný.“ Každopádně měli jsme kliku v tom, že nás vítr hnal směrem k loděnici, takže na správný břeh bychom se stejně dostali. Takže když nás kluci konečně dohonili, půjčili nám alespoň veslo a my mohli bezpečně přistát. Za pár minut dorazili i Jirda s Pištusem.

Na pstruhy
Protože do soumraku zbývaly ještě téměř tři hodiny, navrhl jsem, že bychom mohli ještě vyrazit na Lipno II – vyrovnávačku, na pstruhy a siveny. Tom, Pepík a Milan dali přednost gáblíku a pivečku v místní hospůdce. My, zbývající tři, jsme vyrazili, a asi po půl hodince jsme už stáli na břehu přehrady. Voda byla trochu pod normálem, což dle mých zkušeností je nejhorší možný stav. Pokud je přehrada plná, tak se skvěle chytá v horní části, kde končí pstruhové pásmo Vltavy, naopak pokud je hodně málo vody, tak v místě, kde se přehrada začíná rozšiřovat, se vynoří písečný poloostrov. Jirda chytal na své oblíbené gumičky, Dan na všechno možné a já pro změnu na peříčka. Už na třetí nához jsem měl drbanec, ale ryba se setřepala. Dalších deset náhozů a první ryba je na břehu, resp. ve vodě jsem odháčkoval krásně zbarveného asi 20 cm velkého potočáka. Bohužel to byla jediná ryba (spíš rybička), kterou jsem tam toho dne ulovil. Pištus chytil také malého potočáka a Jirda vůbec nic. Štěstí zkoušel i Milan (kluci nakonec přece jen přijeli o hodinu později), ale také nic. Tomáš s Pepíkem nechytali, přijeli se jen podívat.

Kopce zapadaly sněhem.

Večer v hospůdce jsme rozebírali zážitky uplynulého dne a shodli jsme se, že vzhledem k té siberii, která venku panovala, jsme mohli dopadnout ještě hůř, vždyť každý z nás si ten den aspoň sáhl na rybu. Plánovaný společný celovíkendový rybolov vzal za své v okamžiku, kdy Milan, Tomáš i Pepík oznámili, že jedou ještě teď v noci domů. Vsadím se, že kdyby tušili, jaká sněhová vánice je cestou čeká, tak by si to určitě rozmysleli. My, co jsme zůstali, jsme se domluvili, že až ráno rozhodneme, dle aktuálního stavu počasí, jestli si pronajmeme lodě ještě na jeden den anebo jestli zkusíme štěstí na nějakém revíru cestou domů.
Ráno skutečně rozhodlo, nebylo o čem přemýšlet. Okolní kopce byly zapadané sněhem, teplota 0°C a ostrý severák. Zabalit a vyrazit. Jeden telefonát kamarádovi a už víme, kde se stavíme! Budou to pískovny u Veselí nad Lužnicí. Nikdo z nás tam nikdy nevláčel, takže trojnásobná premiéra. Jen jsme vylezli z auta, spustil se krátký, ale prudký liják, což nám na náladě moc nepřidalo. Což o to, pískovny byly nádherné, ale po třech hodinách bičování vody bez jediného kontaktu s rybou jsme to pro tentokrát definitivně zabalili. A nakonec to nebyla vůbec špatná volba. Jen jsme naložili věci do auta, tak se přehnala, pro změnu sněhová vánice. Jediné, co se nedá naplánovat je počasí a my ho prostě netrefili. Tak snad to vyjde někdy příště!

Pozri aj: Dravce z Alandy
Pozri aj: Načo Ebro? Máme predsa Domašu