Rybářská detektivka I. časť

Dneska nás rozvedli. Určitě jsem zažil v životě příjemnější chvíle. Paní předsedkyně vyslechla ještě jednou argumenty obou stran, pak si nasadila brýle a pozorně si mne začala prohlížet. Byla asi v mém věku, dokonale upravená, měla husté, vlnité vlasy, opálený obličej a na tváři mírně pobavený úsměv. Před sebou viděla vyššího, třicetiletého muže , který k pobavenému úsměvu určitě neměl důvod. Oba jsme se vzájemně snažili uhodnout, co si myslí ten druhý, ale přítomnost v soudní síni asi každého přinutí nedat najevo své myšlenky. Snad z principu. Předsedkyně si znovu prohlédla mne a mou ženu a pak vyřkla onu úředně znějící větu, kterou mne odsoudila k tomu, abych o svém manželství mluvil v čase minulém : „Manželství Petra a Evy Novotných se rozvádí…“
Když bylo po všem, vstal jsem, podíval jsem se na svou, teď už bývalou, ženu a pak mi utkvěl pohled znovu na tvář paní předsedkyně. Byla velice vzhledná a v očích měla zvláštní výraz. Nebyl to záblesk pobavení, i když k němu měla asi důvod. Moje žena totiž trvala na rozvodu i proto, že trávím příliš mnoho času na rybách a jí prý jaksi zanedbávám. Byla to však jen záminka a nikoli pravý důvod. V očích ženy v taláru jsem spatřil spíš jakýsi nesouhlas či protest. Když si všimla, že se na ní dívám, zvážněla, otočila se a odešla. Šel jsem i já. Vyšel jsem ven, sedl jsem si do auta a zapálil si cigaretu. Nebylo mi fajn. V hlavě se mi začali rodit vzpomínky na předchozí roky a současně myšlenky na to, co bude dál. Myšlenky na budoucnost jsem dokázal zapudit, vzpomínky však ne. Vraceli se s vetší silou, než bylo vůbec únosné.
Po chvíli se otevřely dveře budovy Okresního soudu a z nich vyšla příčina mých současných chmurů. Žena, kterou jsem po dobu pěti let hýčkal, miloval, ztrácel a znovu nacházel. Tato dnešní ztráta však byla definitivní. Moje bývalá žena se po několika krocích zastavila a prsty levé ruky si upravila své dlouhé plavé vlasy. Měla na sobe slušivé, letní šaty, které těsně obepínaly její štíhlé boky. Byla, jako vždy, perfektně nalíčená a na její tváři jsem nespatřil ani stopu po nějakém smutku z rozchodu. Buď k němu neměla důvod, nebo se dokonale ovládala. Ucítil jsem tupou bolest v místě, kde jsem se domníval, že mám srdce.
Po chvíli zastavil u chodníku naleštěný vůz. Na jeho bocích byla nepřehlédnutelná reklama „Adam Svoboda – rybářské potřeby“. Eva se usmála, zamávala řidiči na pozdrav a nasedla do vozu. Adam a Eva odjeli do ráje, řekl jsem si v duchu.
Adam byl člověk, který mne před třemi lety zasvětil do tajů chytání ryb. Nakoupil jsem u něho za nemalý peníz veškerou svojí rybářskou výbavu. Po nějaké době se stal i mým kamarádem a rovněž zákazníkem mého autoservisu. Byl o dva roky mladší, příjemný společník a byla s ním legrace. Povahově jsme byli každý úplně jiný. Zdědil jsem po předcích mírnou, klidnou povahu. Nedával jsem příliš najevo své city a myšlenky a v klidu a míru jsem přijímal, co mi osud nabízel a doufal v jeho štědrost. Adam byl živel. Bylo těžké jej kdekoli přehlédnout. Dokázal se nezpoutaně radovat z jakékoli maličkosti, při výbuchu vzteku kolem sebe sršil jiskry jako vánoční prskavka. Byl prostě svůj a byl mi sympatický. Bohužel nejen mne. Před pěti měsíci jsem ho seznámil se svojí ženou. Padli si do oka téměř okamžitě a já jsem za nějaký čas ztratil kamaráda i ženu.
Snažil jsem se tvářit, že o jejich vztahu nemám ani tušení a naivně jsem doufal, že se vše vrátí do původních kolejí. Byla to hloupost. Adam se mi začínal pomalu vyhýbat a kdykoli jsme se potkaly, byl jakoby ve střehu. Přesto, že mezi námi k žádnému otevřenému konfliktu nedošlo, okolnosti nás nutili stát proti sobě a přinejmenším se nevyhledávat.
Asi měsíc před rozvodem jsem zašel do jeho obchodu nakoupit nějaké drobnosti. Potřeboval jsem háčky, olůvka a několik sáčku boilí. Adam stál za pultem a byl zjevně nervózní. „Petře,hele, měli bychom si promluvit. Je to taková blbá situace. Já vím, že ty víš , že … , sakra, no …., proste že…,“ nevěděl, jak vyjádřit své pocity. Pohrával si s malým splávkem a do očí se mi nepodíval. „Nech toho Adame. Nemá to smysl. Nic se tím už nezmění, to víme oba. Je mi to líto,“ řekl jsem suše. Chtěl jsem jen nakoupit a odejít. Nestál jsem o nějaké vášnivé diskuse, které by stejně nikam nevedly.
Adam praštil splávkem o zem a jako již několikrát dal průchod svým emocím: „To seš celej ty. Postavíš se tady přede mě, víš dobře, že spím s tvojí ženou, chceš háčky, olova a tohle posraný boilí a jediný co řekneš je, že je ti to líto. To se musíš furt tak nemožně ovládat ? Proč mi třeba jednu nevrazíš ? Proč něco neděláš ? No nečum tak na mě!“ křičel na mne přes pult. Mluvil rozvášněně a divoce, až se ostatní zákazníci otáčeli. Vzpomněl jsem si na jaro, kdy jsme spolu poprvé vyrazili na kapry. Tehdy dokázal zasypat přívalem nelichotivých slov dva vodáky, kteří se mu, samozřejmě nechtěně, zamotali do vlasců. Vzápětí se jim omluvil a pozval je na břeh, kde jim nabídl pivo. Adam byl proste takový. Zaplatil jsem a odešel. U dveří jsem ještě zaslechl: „Ty seš tak hrdej, až je mi z toho na blití!“
Z rozjímání mne vyrušilo vyzvánění mobilního telefonu. „Dobrý den pane Novotný. Tady je inženýr Hora. Měl jsem včera u vás v servisu svojí Hondu na výměnu oleje. Vím určitě, že jsem měl v kaslíku novou kazetu od Kabátu. Byla to originálka, kterou mi na zadní stranu obalu podepsal na koncertě Pepa Vojtek. No a teď jí v aute nemám. Nechci nic naznačovat, to né, ale mohl by ste se podívat na dílně, jestli tam někde není“? „Určitě se podívám pane inženýre. Ta kazeta se přeci nemohla vypařit. Určitě vám zavolám.“ Byl jsem si téměř jist, že vím, kde se pohřešovaná kazeta nachází.

Pozri aj: Rybářská detektivka II. časť
Pozri aj: Rybářská detektivka III. časť
Pozri aj: Rybářská detektivka – záverečná časť