Můj boj s Pálavou

I když Pálavu jsem před lety navštoval čím dál častěji, nechtěla se mi za žádnou cenu poddat. Byla ke mně tvrdá a neoblomná. Možná proto, že jsem ji kdysi dal košem, když na ni jezdil snad každý. Dlouho jsem tuto perlu Moravy přehlížel. Nelíbilo se mi, jak ji drancují party zlatokopů a ona přitom s neobvyklou lehkostí dává skoro všem.
Zástupy odtáhly
Když jsem se sem poprvé vypravil, měla už léta své největší slávy za sebou. Zástupy dobyvatelů začaly řídnout a původní štědrost, která ji tak proslavila, byla ta tam. “Tož, to už není co to bývalo,” byla první věta, kterou jsem tu slyšel. Brzy jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži, neboť má první výprava skončila bez jediného zásahu do černého. Několik dalších pokusů už bylo přeci jen úspěšnějších, ale stále to nebylo takové, jak jsem si to představoval. Proto jsem se rozhodl, že na místo obvyklých tří, čtyř dnů jí tentokrát věnuji delší čas. V prvním týdnu ji budu poznávat a ve druhém vyrazím v plné zbroji.
Naplánováno, uskutečněno. První týden jsme spojili s rodinnou dovolenou. Byli jsme ubytováni v malebné vesničce Šakvice, odkud jsme na kole vyráželi do okolní krajiny. Hned první den jsme objeli všechny tři nádrže – Mušovskou, Věstonickou i Novomlýnskou. Snažil jsem se získat co nejvíc informací. Prolézal jsem zajímavá místa, rozprávěl s místními rybáři, sledoval dění na hladině. Chtěl jsem si vytipovat nejvhodnější oblasti k lovu. Když jsem se konečně rozhodl, vypůjčil jsem si nafukovací člun a zmapoval tam dno. Vyhlédl jsem si tři místa v různých vzdálenostech od břehu a na jednom z nich začal vnadit. Chtěl jsem připravit lepší pozici pro pozdější lov. Vnadil jsem pravidelně každé ráno a občas jsem sem s klukama zašel i na ryby. Hoši měli spoustu záběrů od kaprů i velkých cejnů, takže oba zářili spokojeností. Takhle už si prý dlouho nezachytali. Můj čas měl teprve přijít. Zatím jsem spíš jen krmil a pozoroval vodu.
Naplno do bojě
Další týden už jsem se chtěl chytání věnovat naplno. V pátek za mnou měli přijet dva kamarádi – Karel a Sváťa, zatímco manželka s klukama odjedou domů. Jenže ouha! Stalo se to, čeho jsem se obával. Dva dny předtím, když jsme se s rodinou k večeru vraceli z projížďky, zahlédl jsem na “mém” místě rybáře, jak si zde vybaluje věci. Když jsem přijel blíž, bylo mi hned jasné, že tam nepřijel jen na víkend. Co teď? Celý týden nám tu bylo krásně, těšil jsem se na příští, až si pořádně zachytám, ale teď mě popadal vztek. “Tohle se mi může stát jen na Pálavě,” cedil jsem si pro sebe mezi zuby. Přemýšlel jsem, zda celou připravovanou výpravu nezrušit. Nakonec jsem ale na poslední chvíli kamarádům zavolal, ať přijedou. Že se zkusíme usadit vedle.
Museli jsme se trochu uskromnit, neboť nás rybáři obklopili z obou stran, ale pořád to bylo lepší než nic. Naši sousedé Radek se Zdeňkem byli naštěstí tolerantní. Brzy jsme se spřátelili, takže už jsem jim v duchu odpustil, že mi, byť nevědomky, zabrali vyhlédnuté místo. Pálava nám navíc od prvního dne ukazovala svoji štědrou tvář. Mívali jsme i víc než deset záběrů denně, byť se většinou jednalo o kapry do deseti kilogramů. Radek však chytil i 14 kg šupináče, o několik větších ryb jsme přišli ve vázkách. Těch bylo spoustu nejen v místech do kterých jsme nahazovali udice, ale také 30-40 metrů od břehu. Tady se tyčilo několik stromů, které zasahovaly až 1,5m pod hladinu. Jediná šance tak byla silou odtáhnout rybu od keřů, rychle nasednout do loďky, dojet za stromy a zde ve volném prostoru se pokusit rybu zdolat.
Karlova smůla
Na první pohled to vypadá jednoduše, ale praxe tak snadná nebyla. První velkou rybu Karel neudržel před vjetím do keřů, takže když tam se Sváťou dojeli na lodi, byl už háček prázdný. Já jsem sice svého velkého kapra do keřů nepustil, ale jak jsem se ho odtud snažil odtáhnout, vyřízl jsem mu háček z tlamy. Sváťa sice nic nezkazil, ale pro jistotu zase neměl záběry. Někdy to tak prostě je, že i na malém prostoru jeden nebo dva chytají, zatímco třetímu mu to tam leží jak chcíplá mrcha. Sílou osudu bylo to, že neměl záběry ani tehdy, když si spolu s Karlem vyměnili pozice. Prostě vymalováno.
Oba moji kolegové museli v úterý končit, ale mně se domů ještě nechtělo. Říkal jsem si, že by mohli konečně začít brát větší kapři, neboť těch šesti až osmikilových jsme denně vytáhli habaděj. Proto jsem se domluvil s novým kamarádem Rosťou, který mi pomáhá s grafikou v připravované knížce o lovu kaprů. Potřebovali jsme doladit ještě nějaké detaily u nákresů montáží, takže se nám to i hodilo. Alespoň budeme mít v klidu čas podebatovat o konečné podobě knížky.
První dva záběry, poté co Rosťa přijel, neskončily úspěchem. Nejdřív přišel o rybu on. Než jsme se ve dvou na lodi dostali za hradbu stromů, kapr byl rychlejší a zajel tam kam potřeboval. Navíc jsme si ve velkých vlnách málem nabrali do lodi. Rosťa přeci jen váží o něco víc než já, a tak loďka nebyla vyvážená na obě strany stejně. Proto jsme se dohodli, že na vodu budem jezdit raději v jednom. Hned další záběr dopadl na výbornou, takže jsem během chvíle mohl podebrat desetikilového kapra. Nebyl to sice obr, ale měl pěknou figuru a vzbuzoval naději na větší úlovky. Vítr stále foukal o sto šest a kapři se krmili.
Kapr a koupel
Večer jsme byli docela dost utahaní. Od devíti jsme byli v jakémsi polospánku, čekali jsme na půlnoc. V půl dvanácté přišel silný, přitom pomalý záběr. Jen co jsem zvedl prut, bylo mi jasné, že tam mám velkou rybu. Podařilo se mi odtáhnout kapra od keřů, rychle jsem nasedl do loďky a vydal se na rozbouřenou noční hladinu. Kapr se držel u dna, dlouho jsem jej nemohl zvednout. Zdolával jsem ho silou ale i s citem, abych jej nevyřízl. Po čtvrt hodině jsem ho přitáhl k hladině, kde se mi položil v celé své kráse. Byl to dlouhý šupináč, ještě větší než Radkův čtrnáctikilák. Odhadoval jsem ho na necelý metr a 15-16 kg. Přichystal jsem si podběrák, ale vlny mě odnesly od kapra. Znovu jsem si nad něj najel, jenže vítr byl opět silnější. Do třetice jsem se ke kaprovi dostal už na krátko. Natáhl jsem se po něm co to šlo, chyběly snad už jen centimetry. “Šplouch,” ucítil jsem mokro po celém těle. “Ty vole, já tam sletěl!” Vlna mi podrazila loď a jak jsem byl nahnutý, přelítl jsem přes bok do vody. První, co mě napadlo, že kapr je v háji a že přijedu zmáčený ke břehu. “Sem to ale kretén”.
To vše by byla ještě sranda, kdyby loďka, jakmile jsem se jí chytil, celá nezajela pod hladinu. V té chvíli mi začlo být jasné, že už nebojuji o kapra, ale o svůj život. V noci, nad čtyřmetrovou hloubkou, sto metrů od břehu a v metrových vlnách jsem tam plně oblečený s prutem v ruce šlapal vodu. “Kašli na prut a věci, hlavně se neutop”, byla první myšlenka, která mě napadla. Pokusil jsem se sundat si bundu. Šlo to, i když jsem si u toho dvakrát lokl. Prut jsem chtěl pustit ke dnu, ale uviděl jsem špičku lodě, která díky vzduchové komoře vyčnívala nad hladinu, a tak jsem se jí chytil. Přesto jsem počítal, že budu muset plavat. Zkopal jsem z nohou trepky a ztrhl ze sebe mikinu.
Boj o život
“Pomóóc!!!” V životě jsem si nemyslel, že takhle zoufale budu volat toto slovo. “Pomóóc!!!” Připadal jsem si jak trosečník zachraňující se ze ztroskotané lodi. “Pomóóc!!!” Nic lepšího mě nenapadlo. Vypadalo jak scéna ze špatného filmu. Rozhodl jsem se držet špičky lodi, dokud to půjde. Vítr mě nesl stranou, počítal jsem, že za pár hodin můžu být u víc než kilometr vzdáleného výběžku. Ke břehu bych sice doplaval dřív, ale musel bych pustit prut a věci, které jsem zatím držel. Nahmatal jsem cívku navijáku a odklopil řadič, kapr už mi v této chvíli byl šum a fuk.
Po chvíli mé pálavské plavby jsem ze břehu uslyšel zvuk hlásiče. “Zřejmě jsem sousedům brnkl o vlasce”, napadlo mě. Podle blikajících baterek jsem viděl, jak se pohybují kolem prutů. “Pomóóc!!!” Baterky se rozsvítily na vodu. “Pomóóc!!!” Že by se schylovalo k záchraně? Chtěl jsem na ně bliknout čelovou baterkou, jenže tu jsem utopil, když jsem si přes hlavu přetahoval mikinu. Za chvíli jsem uslyšel člun, jak rozráží vlny. Nevěděl jsem přesně kde je, ale nemohl být daleko. “Co tam vyvádíš,” haleká na mě s vytřeštěným výrazem Radek. “Co asi, koupu se!” Mísil se ve mně vztek s radostí i úlevou. “Teď už bych měl přežít,” problesklo mi hlavou.
Jednou rukou jsem se chytil zádi Radkovy lodi, ve druhé jsem držel prut, bundu i potopenou loď. Cesta ke břehu mi připadala nekonečná. Myslel jsem, že mi upadnou ruce, neboť obrácená loď měla hrozný odpor. Také Radek byl na pokraji sil. Chvílemi to vypadalo, že to nedokážeme. Přestával jsem vnímat, co mi říká, ale za žádnou cenu jsem se nechtěl pustit. “Zkus se postavit,” uslyšel jsem. Jak lahodně mi zněla tato věta, jak příjemný byl pocit znovu stát nohama na pevnině.
Rosťa v klidu
Vylezl jsem na břeh zmáčený jak vodní prase a dal se do smíchu. “Tys měl ale kliku, právě si se znova narodil,” říká mi Radek se Zdeňkem. Hned mi vysvětlovali, jakou náhodou uslyšeli mé volání o pomoc. “To bylo v pohodě, já jsem se stejně chtěl vykoupat”. “Night swimming …,” zanotoval jsem jim refrén známé písně R.E.M. Teď už jsem byl zase na koni, takže jsem si mohl dovolit i tento nemístný vtípek. Podal jsem Radkovi prut, ať si tam dojede pro tu “patnáctku”, že tam určitě ještě visí. Vzal jsem bundu do ruky a vydal se ke svému bivaku.
Rosťa mě přivítal s vytřeštěným výrazem. Celou dobu neměl tušení co se děje. V silném větru nic neslyšel. Když jsem mu to vyprávěl, mohl se potrhat smíchy. “Ty vole, mohl jsem ti tu knížku vydat in memoriam, to by byl teprve trhák!” “Máš smůlu, ale jestli si chceš zaplavat, půjčím ti koupací úbor,” opáčil jsem a ukázal na mokré tepláky a bundu. “Ne, díky, ale tu loď jsem potřeboval”. “Deset minut, co si s ní odjel, ti na druhý prut zabral nějaký obr, ale vjel mi do vázek, nedokázal jsem ho zastavit,” říká mi. “Tak to je vážně pecháček, loď je támhle u kluků a vesla v prd…” Mávl jsem nad tím rukou. Sáhl jsem do tašky pro malou lahvičku Jim Beama, kterou mám nachystanou na trofejní úlovek kapra. “Dnes jsem toho chytil mnohem víc,” brumlám si pro sebe. Teprve teď jsem si všiml hodinek, které se zaslavily v čase 00.05. Zastavily se naštěstí jen hodinky. Ostatně, jinak byste si ani nemohli pročítat tento příběh o mém boji s Pálavou.